Na jedné z nejpovedenějších drobností ve světě GTA 6 má zásluhu obyčejná kočka v obchodě. Kdo někdy nakupoval v krámku, kde má místní kocour na pultu téměř přednost před zákazníky, pochopí ten detail okamžitě. Stačí jedno zvíře a anonymní prodejna má najednou vlastní historii. Přišlo sem poprvé jako kotě? Kdo ho krmí? Hra na nic z toho nemusí odpovídat. Jako hráč si ke kočce stačím vytvořit vztah během vteřiny. Právě proto mi představa, že by zábavou mělo být také do ní střelit, připadá odpudivá. Záměrně střílet do psa nebo kočky jen pro pobavení považuji za neetické i ve hře.
Co vlastně posuzujeme, když zvíře na obrazovce nic necítí?
Námitka, že jde o obrazové body a žádné skutečné zvíře netrpí, je samozřejmě pravdivá. Etická otázka pro mě začíná o krok dál. Co má být na takovém jednání přitažlivé? U dobře napsané kriminální scény můžu sledovat, jak strach přiměje postavu k chybě, jak někdo zradí kamaráda nebo co udělá člověk zahnaný do kouta. Když je ale jediným důvodem vystřelit zvědavost, jak věrně hra zobrazí zásah bezbranného tvora, právě jeho utrpení se stává předmětem zábavy. A na tom mi vadí něco docela určitého, co odkaz na fiktivní povahu hry neřeší.
U psa a kočky to člověk pocítí zvlášť snadno. Zná jejich gesta z domova, ví, jak pes couvne před prudkým pohybem nebo jak kočka hledá klidné místo nad ruchem ulice. Rockstar spoléhá na to, že takové chování poznáme a oceníme, protože díky němu působí Vice City jako obydlené město. Připadá mi zvláštní žádat po hráči citlivost k těmto detailům a vzápětí nad jeho výhradou mávnout rukou. Jestliže má věrohodnost zásluhu na tom, že mě zvíře potěší, má svůj podíl také na tom, že mi násilí vůči němu vadí.
Lední medvěd a jeden příliš snadný vtip
Nejzajímavější zkouškou téhle námitky je vedlejší událost s ledním medvědem. Aktivisté zastaví vůz, který zvíře převáží do zoo. Po vypuštění medvěd napadne lidi kolem sebe a uteče. Je snadné pochopit, z čeho si tu Rockstar dělá legraci. Lidé, kteří divoké šelmě přisuzují roli v lidském příběhu o svobodě, vůbec nepočítají s tím, že se zachová po svém. To je docela přesná satira. K jejímu pochopení bohatě stačí okamžik, kdy se otevřou dveře vozu.
Jenže medvěd je v celé situaci jediný, kdo si nic z toho nevybral. Lidé ho převážejí, lidé rozhodnou o jeho vypuštění a lidé se pak diví následkům. Právě tady vidím rozdíl mezi střelbou při bezprostředním ohrožení a tím, když se zastřelení medvěda bere jako další atrakce. První situace nabízí těžké rozhodnutí. Druhá mě vybízí, abych obdivoval, co všechno lze ve hře provést. Mnohem ostřejší otázka přitom zní, kdo za vzniklé nebezpečí odpovídá. Na tu je mi osud medvěda zajímavější odpovědí než jako pointa povedeného internetového klipu.
Dobrovolná volba má pořád autora
Nejsilnější obhajobou GTA je pro mě skutečnost, že svoboda hráče zahrnuje i možnost zachovat se špatně. Od zločinecké série bych sotva chtěl, aby mi každý poklesek předem zakázala. Kritik ale může posoudit, jaké možnosti dostaly zvláštní péči. V GTA 6 má lov svou ekonomiku. Ulovené zvíře může mít kupce a pro hráče znamenat peníze. V tu chvíli už studio udělalo konkrétní rozhodnutí o tom, které jednání má v jeho světě hodnotu.
Představme si stejně propracovanou situaci z opačné strany. Uteklého psa chcete dostat zpátky k majiteli, ale čím rychleji se k němu blížíte, tím dál před vámi ustupuje. Nebo potřebujete odklonit dopravu od zvířete, které vběhlo mezi auta. Obojí by do chaotického Vice City zapadlo. Obojí by mohlo být napínavé, místy směšné a těžší, než se zdá. Zároveň by hra využila něco, v čem má Rockstar mimořádný talent: schopnost nechat několik obyčejných událostí přerůst v příběh, který chce člověk druhý den někomu vyprávět.
Můj verdikt
Od GTA 6 nechci laskavý svět. Oceňuji jeho jedovatý humor i odvahu ukázat lidi v situacích, ze kterých nevycházejí dobře. Právě takové hře ale podle mě sluší přísnější otázka než pouhé „je to realistické?“. Zajímá mě, proč mám nad konkrétním výjevem strávit čas a co mi po něm zbude. U kočky na pultu si dokážu představit celý život jednoho malého obchodu. U medvěda v přepravním voze lze vyprávět o lidské domýšlivosti, falešném hrdinství i odpovědnosti za cizí život. Když se všechna tahle pozornost nakonec soustředí na to, jak působivě lze zvíře zastřelit, považuji to za umělecké selhání. A když má být jeho bezmoc sama o sobě zdrojem pobavení, mám proti tomu i etickou výhradu.
