„Jako by ta bomba vybuchla v našem obýváku. Všechno je najednou jinak,“ říká pro deník Aktuálně.cz pětapadesátiletá Češka.
Světoběžnice, která s manželem Philippem žila všude možně, zůstává od té doby v Belgii. Jednak s ohledem na své tři děti, které tu už zapustily kořeny, a také kvůli manželovým rodičům, jimž zůstal už jen syn.
Zora s Philippem se snažili okamžitě zjistit, co se 22. března 2016 stalo a proč zemřela tehdy jednapadesátiletá Fabienne Vansteenkistová. Z otázek a obcházení úřadů se pro manželský pár rychle stala práce na plný úvazek.
Philippe Vansteenkiste spolu se ženou a přáteli založil v Belgii sdružení V-Europe na pomoc přeživším teroristických útoků. Dnes jsou jednou ze stran dlouho očekávaného soudu s pachateli atentátu, který začal loni v prosinci, a daří se jim i měnit zákony země.
K atentátu došlo v Bruselu brzy ráno. Džihádisté napojení na buňku Islámského státu, která rok předtím stála za útokem v pařížském klubu Bataclan, se odpálili na dvou místech – na bruselském letišti Zaventem a poté ve stanici metra Maelbeek. Zabili 32 lidí a více než tři sta zranili.
Pro Zoru Vansteenkistovou, rozenou Hlouškovou, začal ten den jako každý jiný. S manželem rozváželi autem děti do škol kousek od Bruselu. Philippe chtěl poslouchat zprávy, Zora ale naléhala, ať radši pustí nějakou muziku. Že v Belgii právě došlo k nejkrvavějším teroristickým útokům od konce druhé světové války, se tak dozvěděli až po nějaké době z nervózního telefonátu Philippových rodičů.
Říkal jsem si, že se ozve
Fabienne Vansteenkistová pracovala na letišti Zaventem jako pozemní letuška a 22. března ráno jí zrovna končila noční směna. Přesněji řečeno, skončila jí v 6 hodin, ale ještě chvíli zaskakovala za kolegyni. Když odcházela odletovou halou domů, odpálil se první a poté i druhý atentátník. K explozím došlo v 7:50.
„Rodiče se nemohli sestře dovolat, ale já jsem byl v klidu. Říkal jsem si, že je teď na letišti asi chaos a ona má hodně práce. Že se Fabienne určitě ozve,“ vrací se ke dni Philippe Vansteenkiste.
Po další půlhodině, kdy se sestra neohlásila a telefonáty nikdo nezvedal, ho poprvé přepadl pocit, že se opravdu něco stalo. „Že je zraněná nebo že už není,“ říká čtyřiapadesátiletý Belgičan.
O smrti Fabienne dva dny poté informovala belgická média, když zveřejnila seznam obětí. Po čtyřech dnech nakonec přišel i telefonát policie, která to potvrdila. Přestože se Fabienne Vansteenkistová v té chvíli nacházela poměrně daleko, úlomky z nálože jí způsobily vnitřní zranění, kterým podlehla.
Pro česko-belgický pár následovaly dny, kdy se snažili zorientovat v nové situaci. Velmi záhy zjistili, že kamkoli vykročí, tam je zeď nebo nejasnosti. Belgie do té doby neměla jednotný systém, jak přistupovat k přeživším teroristických útoků, a vyřizování dědictví, pojistky nebo shánění psychologické pomoci komplikovala složitá vnitrostátní struktura.
„Ve Valonsku, frankofonní části Belgie, se nemusí platit daň z dědictví po oběti teroristického útoku. Ve Flandrech ale ano. Vy jako pozůstalý to samozřejmě nevíte. A takových věcí je tisíc,“ zmiňuje Češka. „Člověk se navíc nemůže v prvních měsících pořádně soustředit a všechno se zdá komplikované,“ dodává.
Aby teroristé nevyhráli
Tyto a další poznatky postupně Zoru a Philippa přivedly k rozhodnutí, že založí sdružení na pomoc lidem, jimž zasáhl do života teroristický útok. V-Europe vzniklo koncem roku 2016.
Později organizace získala akreditaci od belgické vlády jako oficiální zástupce přeživších a rodin obětí teroristických útoků v Bruselu. Sdružení má několik set členů a šest zaměstnanců, z toho jsou tři pracovníci neustále v terénu. Pomáhá s vyřizováním nepřeberného množství administrativních úkonů a žádostmi o finanční pomoc, zprostředkovává odbornou psychologickou péči, organizuje debaty ve školách a věznicích.
Jejich práce motivovala zrod několika nových zákonů v Belgii, které uznávají práva přeživších teroristických útoků – jejich status a nárok na odškodnění.
„Terorismus usiluje o rozpad naší společnosti. Přeživším útoků se musí pomoci právě proto, aby neměli pocit, že se na ně zapomnělo. Aby nedošlo k rozpadu a teroristé nevyhráli,“ říká Philippe Vansteenkiste.
Jeho žena zmiňuje, že první dva roky nemohli pořádně spát, a i proto se téměř čtyřiadvacet hodin denně věnovali sdružení. Teď je to se spánkem prý o něco lepší, „člověk ale přijde o pocit jistoty, že věci dobře dopadnou“.
„Když se dnes děti zpozdí, je pro mě těžké zůstat klidná,“ říká Zora Vansteenkistová, původní profesí sociální pracovnice. „Je to, jako byste jezdili autem a na každé křižovatce pochybovali, jestli vám ostatní fakt dají přednost zprava,“ pokračuje.
O odchodu z Belgie do společnosti, která s terorismem podobného rozsahu nemá zkušenosti, rodina podle ní neuvažuje. Jednak kvůli manželovým rodičům a pak proto, že „útěk před tím je iluze“.
„Žili jsme na Novém Zélandu, kam odešla řada Američanů po 11. září, a i tam došlo k teroristickému útoku,“ říká Zora Vansteenkistová. „Ani v Česku si nemůžete být ničím jistí. Můžete to tam jen snáz ignorovat. Jenže to my už kvůli Fabienne nemůžeme,“ uzavírá.
