Často slyšíme, že stav psychologické pomoci dětem, ale i dospělým je v Česku špatný. Jak byste ho popsala vy?
Situace není jednoduchá. Agenda duševního zdraví si opravdu zaslouží být jednou z našich priorit. I když se řada věcí postupně zlepšuje, změny se stále nedějí dost rychle a na všech úrovních.
V čem vidíte hlavní příčinu tohoto stavu?
Psychickými obtížemi jsou často ohroženy děti, které nevyrůstají v bezpečném a stabilním prostředí. Nicméně, v posledních letech je více a více zřejmé, že duševní obtíže mohou potkat kohokoliv z nás, dospělé i děti z plně funkčních rodin. Pohybuji se v tématu ochrany práv ohrožených dětí a rodin 25 let. A celou tu dobu jsme usilovně bojovali o to, aby pro politiky a vlády bylo toto téma jednou z priorit. Aby se u nás například sjednotil roztříštěný systém pomoci. Abychom posílili prevenci i včasnou pomoc dětem a rodinám v zátěžových situacích.
Skutečně nebylo pro politiky toto téma až tak podstatné?
Celkově jsme se za ta léta posunuli velmi málo. Podpora politické reprezentace skutečně nebyla dostatečně kontinuální. Do toho přišly dva roky s covidem, kdy jsme měli nejdéle uzavřené školy z celé Evropy, i když jsme bili usilovně na poplach. Jinde měly děti velkou ochranu, u nás naopak byly na děti uplatňovány vládní restrikce nebývale široce a ještě k tomu na velmi dlouhou dobu.
Takže se situace ještě zhoršila?
Mnoho dětí tehdy trávilo izolaci ve velmi nestabilních a těžkých podmínkách. V rodinách vzrostlo domácí násilí. Velký počet rodin byl ve velkém stresu z důvodu výpadku v příjmech. Každý dlouhodobý rodičovský stres se přitom odráží na psychice dětí. Dva roky s covidem tak velmi významně zhoršily duševní zdraví dětí v České republice. Bohužel, přibylo dětských sebevražedných tendencí i dokonaných sebevražd.
Následně přišla válka na Ukrajině, další zátěž pro již destabilizovanou dětskou psychiku. V posledních týdnech jsme sledovali naprosto odpudivou prezidentskou kampaň, která děti a seniory i další zranitelné skupiny společnosti strašila mobilizací a nepravdivými informacemi. Opět tak přibylo stresu, úzkostí a strachu z budoucnosti.
Vidíme v tomto všem nějakou naději?
Situace vážná je, ale rozhodně máme naději, že bude lépe. Pokud spojí síly klíčové resorty a posílíme vzdělávání učitelů v oblasti duševního zdraví a pokud posílíme spolupráci školských, sociálních a zdravotních služeb, tak určitě najdeme ze současné situace východisko.
Musíme však daleko více pracovat na multidisciplinárním principu. Vynikající inovativní složkou jsou například mobilní týmy na podporu dětského duševního zdraví, které pomáhají dětem, rodinám i školám. Několik takových služeb v posledních letech vyrostlo, je třeba pracovat na jejich rozvoji. Téma duševního zdraví musí být celospolečenskou prioritou.
Pomáhá i padesátka komunitních týmů
Co byste v současnosti doporučila těm, kteří shání psychiatrickou pomoc, a naráží na to, že musí čekat na objednání týdny i měsíce?
Ráda bych upozornila, že jsme vytvořili metodický portál Opatrujte.se, který funguje pod Národním ústavem duševního zdraví. Na tomto portálu najdou zájemci mimo jiné standardizované testy, které se běžně používají pro auto – screening naší duševní kondice. Pokud se někdo necítí dobře, může se zde otestovat a rovnou dostane i doporučení konkrétních odborných služeb. Na této webové stránce lze nalézt také širokou škálu odborných kontaktů. Informace jsou navíc i v ukrajinštině. Najdete zde i informace k tomu, jak posilovat vlastní psychickou odolnost.
Zmínila jste se o terénní pomoci, kterou mohou lidé využívat. Kolik takových týmů je?
Díky probíhající reformě systému péče o duševní zdraví a evropským fondům vyrostlo za poslední tři roky 50 komunitních týmů na podporu duševního zdraví. Z toho je 33 tzv. Center duševního zdraví pro dospělé, 3 jsou dětská v Praze, středních Čechách a při ostravské nemocnici, a další 3 centra jsou určena pro adiktologické pacienty, kteří mají duševní onemocnění a k tomu závislostní chování. Rovněž vzniklo mnoho ambulancí s rozšířenou psychiatrickou péčí, ve kterých spolupracuje psychiatr, psycholog a zdravotní sestřička. Taková ambulance může vyjet i do rodiny a poskytnout pomoc a podporu přímo v domácím prostředí, stejně jako Centra duševní pomoci.
Takže byste lidem v případě nutnosti doporučila obrátit se na některý z komunitních týmů?
Důležité je, aby lidé věděli, že tyto komunitní týmy existují, stejně jako další psychiatrické ambulantní služby a právě již zmíněné ambulance s rozšířenou péčí. Ambulantní i lůžková zařízení jsou ze zákona povinné poskytnout neodkladnou zdravotní péči opravdu všem, kdo ji potřebují.
Je také důležité šířit osvětu o tom, že v případě krize lze využít i jiné typy služeb, než ty psychiatrické. Jsou jimi například Dětská krizová centra a Krizová centra pro dospělé. Dobrou psychosociální podporu jsou schopni poskytnout například i školští psychologové v rámci školských poradenských pracovišť.
Všiml jsem si, že kromě komunitních týmů existují v některých místech ještě týmy duševního zdraví, například na Kutnohorsku. O co přesně jde?
Z tohoto mám velkou radost. Mobilní týmy duševního zdraví vznikly v rámci projektu Eduzměna pod expertním dohledem nevládní organizace Society for All (SOFA) (pozn. dříve ČOSIV) a díky podpoře Norských fondů. V současné době fungují na Kutnohorsku, ve Zruči nad Sázavou a také na Pardubicku. V týmech je jako supervizor na malý úvazek psychiatr a samotný tým pak tvoří speciální pedagog, sociální pracovník a psycholog ve zdravotnictví.
Tyto týmy pomáhají školám pracovat s dětmi, které mají problémy s náročným chováním. Pomáhají porozumět tomu, co je spouštěčem takového chování. Často zjišťujeme, že problémové chování dětí ve škole souvisí s něčím hlubším v rodině, nebo také školním prostředí. Ze strany dětí je to volání o pomoc, které musíme vyslyšet.
Ještě byste měla nějakou radu pro rodiče či děti, na koho se můžou obrátit?
Existují také telefonické krizové linky a online poradny, spousta dětí i dospělých raději využívá chat nebo telefon. Stejně jako u předešlých věcí, myslím, že je potřeba opakovat, že tyto možnosti existují. Mnozí lidé rovněž nevědí, že z fondu prevence VZP můžou čerpat finanční příspěvek 500 korun na jedno sezení v rámci programu dostupnosti psychosociální podpory. A těchto sezení může být až deset. Pomoc lidem poskytují psychoterapeuti, kteří jsou propojeni s VZP a jsou registrovaní pod Českou asociací pro psychoterapii. V Česku je tato síť poměrně široká, bohužel se o ní pořád dost neví.
Musíme umět řešit už „malé požáry“
Na čem pracujete nyní, co by mělo přinést zásadnější zlepšení?
Z dlouhodobého hlediska je nejdůležitější, abychom u nás sjednotili roztříštěný systém péče o ohrožené děti. Příliš často se děti dostávají do ústavní péče, protože nemáme například dobře ošetřenou identifikaci ohrožených rodin.
Přes všechny možnosti pomoci je ale zřejmé, že v naší zemi je třeba udělat pro psychickou pomoc dětem. Na čem pracujete nyní, co by mělo přinést zásadnější zlepšení?
Z dlouhodobého hlediska je nejdůležitější, abychom sjednotili roztříštěný systém péče o ohrožené děti. Příliš často se děti u nás dostávají do ústavní péče, protože nemáme například dobře ošetřenou identifikaci ohrožených rodin. To je třeba změnit skrze propojení školské, sociální a zdravotní složky. K identifikaci ohrožených dětí složí velmi dobře karta KID (kooperace, identifikace, důvěra), kterou vytvořila klíčová ministerstva ve spolupráci s odborníky z terénu. Karta poukazuje na to, jakých varovných signálů si všímat, abychom dokázali ohrožení u dítěte včas rozpoznat a navézt na případnou pomoc.
Takže byste chtěla, aby bylo možné zjistit problémy u dětí ještě předtím, než naberou vážnější podobu?
Je to tak. Když bych to porovnala s požárem, tak u nás každý druhý původně drobný požár přeroste ve velký oheň. Teprve potom si ho všimneme, a i když vysíláme pomoc, tak jelikož přijíždíme pozdě, požár se již rozrostl do gigantických rozměrů, vznikla spousta škod, a ty už nelze nahradit. Na hašení požáru vynakládáme spoustu finančních zdrojů, ale výsledek ani tak nebývá příliš dobrý.
Co s tím?
Potřebujeme, aby v České republice fungoval systém prevence a dětem a rodinám. Musíme umět lokalizovat ony „malé požáry“ a být schopni včas vyslat potřebnou pomoc. Chtěla bych i ve své současné roli přispět k tomu, aby systém pomoci rodinám fungoval sjednoceně a efektivně.
Podaří se to?
Věřím, že jsme na dobré cestě. Na důležitých systémových změnách spolupracujeme s ministrem práce a sociálních věcí i s ostatními klíčovými resorty. Ministr Marian Jurečka deklaroval, že pomůže s přijetím potřebných legislativních změn v duchu již nastíněných principů.
Co dalšího by tedy mělo dětem pomoci?
Dalším důležitým posílením ochrany dětí v naší zemi bude vznik dětského ombudsmana. Jsem upřímně ráda, že pracovní skupina na vládní úrovni finalizuje návrh novely zákona o Veřejném ochránci práv, kterým by institut dětského ombudsmana měl konečně vzniknout. Pro jeho podporu se vyjádřila i vláda.
